Program Leonardo da Vinci je v rámci programu celoživotního učení  zaměřen na výukové a vzdělávací potřeby všech osob účastnících se odborného vzdělávání a odborné přípravy, tedy především  studentů středních a vyšších odborných škol.  Program Leonardo da Vinci  je v České republice zaštítěn  Národní agenturou pro evropské vzdělávací programy (NAEP) v Praze.  Naše škola patří mezi úspěšné realizátory řady projektů v rámci programu Leonardo da Vinci.

 

Projekt Work and life experiences for Europe

Projekt Work and life experiences for Europe, který  naše škola předložila,  byl  Národní agenturou pro evropské vzdělávací programy vyhodnocen jako úspěšný,  podpořen byl částkou  28 334,- €.

Cílem projektu je  rozvoj odborných, jazykových a osobnostních kompetencí  studentů vyššího odborného studia –  programu vzdělávání Sociálně právní činnost a Firemní ekonomika.

Obsahem projektu jsou zahraniční odborné stáže, na kterých budou naši studenti získávat cenné profesní  zkušenosti v sociálních institucích a  firmách v Evropě.

Trvání projektu je naplánováno na dva roky, první stáže se uskuteční na podzim roku 2009, další  stáže proběhnou na jaře a na  podzim roku 2010.

 

Stáže pro studenty programu Sociálně právní činnost:

1. Německo

Město Annaberg, instituce Lebenshilfewerk (chráněné dílny pro mentálně postižené)

2. Německo

Město Hoyerswerda, instituce RAA (spolek realizující projekty v sociální oblasti, např.   v práci s  problémovou mládeží)

3. Severní Irsko

Instituce Camphil Mourne Grange (vesnička pro mentálně postižené) nedaleko Belfastu

 

Stáže pro studenty programu Firemní ekonomika:

1. Velká Británie

Firmy ve městě Plymouth

Průběh projektu Leonardo da Vinci na mostecké VOŠ, OA, SPgŠ a SZŠ

Odborná praxe studentek v Německu

Program Leonardo da Vinci je v rámci programu celoživotního učení zaměřen na výukové a vzdělávací potřeby osob účastnících se odborného vzdělávání, přispívá ke zvýšení kvality vzdělávání a k posilování evropského rozměru ve vzdělávání. Naše škola patří mezi zkušené realizátory projektů v rámci programu Leonardo da Vinci, vždyť od roku 2000 vyjelo na odborné zahraniční stáže přes 80 studentů školy! Letos na podzim se odborné šestitýdenní zahraniční praxe v Německu zúčastnily studentky vzdělávacího programu „Sociálně právní činnost“ vyšší odborné školy díky projektu s názvem Work and life experiences for Europe (životní a pracovní zkušenosti pro Evropu). Studentky vyjely na zkušenou do německého Annabergu, kde vykonávaly praxi v v instituci pro mentálně postižené „Lebenshilfewerk Annaberg“ a dále do Hoyerswerdy, na praxi do zařízení RAA Hoyerwserda Ostsachsen pracující v oblasti projektů s mládeží. Na to, jak po návratu hodnotí praxi v německých institucích, se studentek zeptala jedna z učitelek školy:

Mgr. Hana Lisá: Jaké bylo Vaše očekávání před odjezdem do Německa na praxi?

Studentka Kateřina Vacková: „Abych popravdě řekla, z praxe v Annabergu jsem měla strach. Očekávala jsem to, že v cizí zemi nebudu rozumět a bude to pro mě těžká zkouška. Doufala jsem ale, že se s tím nějak vyrovnám a bude to pro mě příležitost naučit se nové věci a získat nové poznatky“

Studentka Pavla Vokounová: „Největší obavy jsem měla z mého přijetí zaměstnanci instituce. Přece jenom jsem česká dívka. Trávit nejen pracovní, ale i volný čas v cizojazyčné zemi, ve které musím navíc vytvořit část své absolventské práce – jsem si zkrátka neuměla představit.“

Mgr. Hana Lisá: „Jak hodnotíte přínos praxe v Německu?“

Studentka Kateřina Vacková: „Tato praxe mě asi nejvíce pomohla z hlediska osobnostní stránky. V určitých situacích s postiženými klienty si uvědomíte, co je opravdu důležité a jaké maličkosti někdy řešíme. Musela jsem se spolehnout sama na sebe, praxe v Německu mě také zbavila pocitu strachu z práce v zahraničí. Přínosy jsou určité také po stránce jazykové a odborné. Zjistila jsem, že pokud chtějí obě strany, jsem schopná se dorozumět v německém jazyce a poznala jsem nové metody a postupy práce s postiženými klienty.“

Mgr. Hana Lisá: „Jak vypadal Váš pobyt v Německu a Vaše praxe?“

Studentka Jitka Hubáčková: „Lidé se kterými jsem byla v kontaktu, byli velice milí a trpěliví. Poznala jsem město Hoyerswerda a jeho kulturu. Seznámila jsem se s několika institucemi, které nabízí organizace RAA/ východ Saska, a poznala jejich metody práce s dětmi, mládeží a dospělými lidmi.“

Mgr. Hana Lisá: „Co byste sdělila studentům, kteří se chystají v budoucnu na zahraniční praxi?“

Studentka Pavla Vokounová: „Každému dalšímu studentovi, který by přemýšlel o praxi v Německu, bych řekla, jeď tam. Získáte nové kamarády, poznáte nová místa, nové možnosti, které vás dosud nenapadly. A nejlepší na tom je, že i když se bavíte stále se při tom učíte a zdokonalujete v němčině. Až v situaci, kdy se musíte spolehnout sami na sebe zjistíte, jak jste vlastně skvělí, chytří, úžasní a schopní! Alespoň já jsem na tohle u sebe přišla a jsem za to velmi vděčná. Teď už vím, že se ani ve světě nebo přinejmenším v Německu neztratím. A za to děkuji.“

Ve spolupráci se studentkami – účastnicemi projektu LdV zpracovala dne 29. 11. 2009 Hana Lisá.

Odborná praxe studentek v Severním Irsku

Na podzim roku 2009 měly dvě studentky třetího ročníku vzdělávacího programu Sociálně právní činnost Jana Dejlová a Martina Petáková díky projektu Leonardo da Vinci „Work and life experience for Europe“ možnost vypravit se na šestitýdenní odbornou praxi do Severního Irska, do vesničky pro mentálně postižené s názvem „Camphill Mourne Grange“, nedaleko Belfastu. Camphillská komunita je založena na rovnocenném soužití obyvatel jak s mentálním postižením, tak těch „zdravých“. V hezkých vilkách ve vesnici spolu žijí rodiny se svými dětmi, jejich spolupracovníci – co-workeři (to jsou dobrovolníci, mladí lidé z celého světa a mezi nimi i naše dvě studentky) a dospělí mentálně postižení. Vesnička žije svým poklidným životem, její obyvatelé pracují, pořádají kulturní akce, společně oslavují svátky, jezdí na výlety, sportují… Camphillské hnutí je rozšířeno po celém světě již přes 50 let. O svých zkušenostech z pobytu a odborné praxe si vyprávěly se svou učitelkou Hanou Lisou a na její otázky odpovídaly takto:

„Mohla byste popsat, jaké byly Vaše pocity před odletem do Camphillu?“

Jana: „Měla jsem velký strach. Celé to pro mě bylo nové. Nikdy jsem nebyla v zahraničí, nikdy jsem neletěla… Ani trochu jsem si nevěřila v angličtině a měla jsem strach, že nic nikomu nebudu rozumět.“

Martina: „Když jsem se ve škole dozvěděla, že bych mohla mít šanci odletět do Severního Irska na šestinedělní praxi, tak jsem neváhala a přihlásila se. Měla jsem velikou radost, že bych se mohla někam dostat a zažít něco takového na vlastní kůži. Ale pak přišel den, kdy jsem byla na praxi z několika zájemců opravdu vybrána já a moje spolužačka Jana. Najednou jsem měla strach, strach z letu, z jazyka, z toho, zda se vůbec dovedu domluvit, strach z přijetí, strach z místních zvyklostí, ale pořád jsem měla v sobě radost a zvědavost.“

„Popište prosím svoje očekávání od praxe v Camphillu.“

Jana: „Co jsem očekávala? Chtěla jsem zjistit, co zvládnu, jak jsem silná “

Martina: „Od pobytu v Severním Irsku jsem očekávala, že zde budu sama a bez pomoci…, nebudu zde mít rodiče, aby mi v něčem pomohli… Musela jsem prostě všechno zvládnout sama. Z hlediska odborné praxe jsem očekávala, že si přivezu spousty zkušeností, dovedností a znalostí.“

„Popište prosím, co vám praxe v Camphillu přinesla.“

Jana: „Asi na první místo bych dala to, že jsem si začala trochu věřit v angličtině. Pak jsem také zjistila, že jsem samostatnější, než jsem si myslela.“

Martina: „Tato praxe mi dala mnoho sebevědomí. Naučila jsem se jak pracovat s mentálně postiženými lidmi a jak s nimi komunikovat. Zlepšila jsem si anglický jazyk, což se projevilo na znalostech i klasifikaci u zkoušky ve škole po návratu ze Severního Irska. U zkoušky jsem dosáhla mnohem lepších výsledků. Praxe v Camphillu mi otevřela oči. Dříve jsem se bála pracovat s mentálně postiženými lidmi, ale teď je to jiné.“

„Co vás nejvíce překvapilo na praxi v Camphillu?“

Jana: „Jednoznačně mě nejvíce překvapilo to, jak těžké bylo loučení s obyvateli Camphillu.“

Martina: „Nejvíce mne překvapil způsob života v Camphillu, přísně dodržovaný léčebný režim pro všechny obyvatele vesničky.“

„A Váš nejhorší a nejlepší zážitek?“

Jana: „Nejhorší zážitek bylo loučení a nejlepší ??? To se nedá říct. Hezkých zážitků bylo plno, nemohu vybrat nejlepší. Já třeba nemůžu zapomenout na to, jak jsem hrála na schovávanou s 65ti letým klientem Camphillu. Kdo nezažil pobyt a práci v Camphillu, asi to nepochopí …“

Martina: „Můj nejhorší zážitek byl druhý sobotní večer, kdy jsme si četli v bibli, nejsem věřící, takže to pro mne bylo nezvyklé. Můj nejlepší zážitek byl hned první den, když na mě moje „nová rodina“ rodina promluvila a já jim rozuměla, byla jsem velmi ráda. Nikdy se mi nestalo, že by mě někdo „odstrčil“, neustále se mi někdo věnoval a po čase jsem si získala i klienty – mentálně postižené, kteří s námi v domě žili.“

„Vrátila byste se do Camphillu?“

Jana: „Určitě!“

Martina: „Život v Camphillu se příliš lišil od mého života tady v Čechách! Kdyby mi někdo položil tuto otázku během prvních dní mého pobytu v Camphillu, odpověděla bych ne. Teď však mohu s jistotou říci, že bych byla hrozně moc ráda, kdybych mohla zase pár týdnů v Camphillu žít.“

„Co byste vzkázaly studentům z nižších ročníků, kteří možná o takovéto praxi uvažují?“

Jana i Martina: „Kdyby někdo měl šanci letět do Camphillu, měl by jí využít! Život tam nebyl lehký, ale hodně vás to změní a poznamená celé vaše myšlení, vyjadřování i chování!“

 

Ve spolupráci se studentkami 3. P Janou Dejlovou a Martinou Petákovou zpracovala dne 6. února 2010 Mgr. Hana Lisá.